Dva roky s andulkami

26. srpna 2016 v 9:53 | Jess |  Z deníčku maminky
Připadám si teď jako nejhorší chovatel na světě. Zamračený

Před dvěma lety jsme našli žlutého anduláčka, který asi někomu uletěl. Pojmenovali jsme ho Pepíček, zkamarádil se s námi a zkamarádil se i s jedním z našich morčáků a pořád se k němu tulil, nám nalétával na talíř s jídlem, sedával nám na prstě, vískal vlasy, poletoval a chodil za námi... byl prostě a jednoduše milý a společenský. Aby mu ale nebylo smutno, když jsme byli přes den pryč, koupili jsme k němu Aničku. Z Aničky vyrostl Toníček, s Pepíčkem létali všude spolu a Toníček byl tak společenský, jako Pepík, jen plašší a nic neudělal sám, vždycky jen opakoval po Pepíčkovi.

Jednoho dne - asi po dvou měsících s námi - Pepíček umřel. Byl nejspíš starý, protože žádné příznaky choroby se u něj neprojevovaly, snad jen že víc spal a víc se tulil k morčákovi, který ho hřál, ale jednoho dne, když jsem večer přišla z práce, jako vždycky tancoval na dně klece, že se chce proletět, vypustila jsem ho, a o pár minut později se plazil po zemi a po chvilce umřel. Bylo to šíleně smutné, hrobeček jsme mu udělali hned za domem a zasadila jsem na něj žlutou kytičku.

Toníček byl samozřejmě taky smutný a truchlil, a jak byl zvyklý všechno po Pepíčkovi opakovat, museli jsme ho "otrkávat," aby se nebál sám na prst, aby neulétával apod. Když se to naučil, koupili jsme k němu další andulku - Aničku (chtěli jsme páreček). Anička byla hodně plachá, ještě víc než Toníček, a neuměla pořádně létat, pořád sebou mlátila o zdi, ale naštěstí se to naučila. Jediné, co jí nešlo odnaučit, bylo, že šíleně křičela. Pořád. Od rána do večera. Bohužel to nebylo tak, že by se Anička naučila společenskému chování od Toníčka, ale Toníček se zase vrátil k plachosti a i když jsme se opravdu denně snažili, oba od nás ulétávali a Toníček se navíc naučil konstantnímu křiku.

Opravdu jsme se trpělivě snažili je zespolečenštět, povídala jsem si s nimi, brávali jsme je k nám do obýváku, nechávali je prolétávat, ale když jsme se k nim přiblížili, ulétávali. Když byl ale Toníček sám, tak i vlezl na prst, ale Anička ne a ne.

Z Aničky zase vyrostl kluk, tak jsme ji přejmenovali na Hugouška. Kluci byli postupem času na sebe docela oškliví - občas se ne že by úplně prali, ale klovli do sebe, tak jsme je i pokusně dali do dvou klecí. Pořád se ale volali, takže jsme to po dvou dnech vzdali, pak se ale zase prali, křičeli od rána do večera a nebylo s nimi nic. Stále jsem se ale snažila s nimi povídat a ochočovat např. podáváním pamlsků, ale když jsem měla pamlsky v ruce, tak před rukou utíkali, takže to nemělo smysl.

Nejhorší byl ale ten křik. S východem slunce kluci spustili křik takový, že byli slyšet i do ložnice skrz dvoje zavřené dveře. Jediné, co pomáhalo, bylo přikrýt je dekou a udělat jim noc, ale bylo mi jich vždycky líto. Křičeli celé dny až do setmění, a když se u nich v pokoji svítilo, křičeli i večer. Navíc když slyšeli nějaký zvuk zvenku nebo když jsme si povídali, tak nás překřikovali, prostě vždycky museli být hlasitější než okolní zvuky, a i když v okolí bylo ticho, tak křičeli.

Postupně jsme došli k tomu, že nám bohužel nepřináší žádnou radost. Opravdu jsme se moc snažili je mít rádi, ale nejde to, když s námi nechtějí komunikovat, když se nás i po dvou letech bojí a pořád jen křičí.

Včera jsem je po dohodě i s klecí odvezla do zverimexu. Ve zverimexu mi paní říkala, že si je asi vezme někdo ze zaměstnanců, aby zůstali spolu a nebudou je dávat k ostatním andulkám. Jsem za to ráda, chci, aby byli spolu a byli spokojení. Nevím úplně proč, ale když jsem je tam nechávala, tak jsem to obrečela. Trochu to ale vím. Měla jsem je ráda jako zvířátka a členy rodiny, ale neměla jsem ráda to, co dělali. A když opravdu denně křičeli roky v kuse, nedalo se to vydržet.

Připadám si teď opravdu jako nejhorší chovatel na světě, ale na druhou stranu, bude o ně dobře postaráno, což je pro mě zásadní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 B. B. | E-mail | Web | 26. srpna 2016 v 16:10 | Reagovat

Taky jsem kdysi měla andulky, také dvě, ale nikdy jsem je nedokázala pořádně nic naučit.
Mnohem lépe to šlo potom s korelou, kterou jsem ze zverimexu doslova zachránila, měla chudinka opelichané peří, boláčky a mně jí bylo líto. Krmila jsem ji z talíře, drbala za krčkem, ale jednoho dne jsem ji našla také v kleci mrtvou. Byla jsem ale ráda, že dožila u mě a bylo o ni postaráno.
Potom jsem měla papouška kakadu (to už je značně větší), takový pejsek v ptačím provedení :D. Byl hodný, opět se mnou jedl z talíře, spal se mnou dokonce v posteli a naučila jsem ho mluvit. Jednou jsme ale s rodiči jeli na dovolenou, hlídala ho babička. Když jsme se vrátili, byl jako vyměněný, na ženské pohlaví byl agresivní, kloval. Babička mu asi způsobila nějaké trauma, když ho chtěla dát do klece, on nechtěl, tak za něj asi moc "zarvala" a on se stále držel klece. Takže chudinka musel odjet k jiným majitelům, kterým to nevadilo. my ho už dohromady bohužel nedali a taky jsem to hrozně obrečela. Jednou mám v plánu koupit si určitě žaka a a nebo dokonce Aru, ale to je ve hvězdách.
Moc ti rozumím :/.

2 ♥ Lady Jainie ♥ ♥ Lady Jainie ♥ | Web | 29. srpna 2016 v 9:21 | Reagovat

Ahoj Jess, jsem zpět. :-)
Moc mě to mrzí, že jsi musela dát Pepíčka s Hugouškem do zverimexu, ale prostě myslím, že je to dobře, vždyť by jste z toho všichni zešíleli. To nemusí vůbec znamenat, že jste špatní chovatelé. Prostě měli plachou a nespolečenskou povahu, to se občas stane. Bude líp a o ně bude postaráno. :-)

3 Ella Ella | Web | 29. srpna 2016 v 17:54 | Reagovat

Rozhodně nejsi nejhorší chovatel na světě. Já si myslím pravý opak. Udělala jsi to nejlepší jak pro andulky tak pro Vás! Bude o ně dobře postaráno. :)

4 Jajinka Jajinka | Web | 30. srpna 2016 v 16:00 | Reagovat

S andulkami zkušenost nemám, zato se psem co věčně štěkal, když jsme nebyli doma. Štěkala a štěkala a sousedka si stěžovala, psala na výbor..No nakonec to dopadlo tak, že jsme koupili protištěkací obojek a je klid. Holka dostala asi 3x tu nejmenší ránu a už neštěká.
Připadala jsem si taky jako ten nejhorší páníček na světě a to taky proto, že byla týraná než jsme ji dostali do rukou my. Nicméně vzhledem k její povaze, jsme zvolili tuto variantu než ji měsíce s nějakým odborníkem učit neštěkat. Nemluvě o tom, že na to nebyl čas, sousedka vyhrožovala soudem.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama