Tak jsme to přežili

12. října 2016 v 15:15 | Jess |  Z deníčku maminky
Tento víkend byl velmi, velmi, velmi, psychicky i fyzicky náročný. V pátek, po několika dnech nevyspání a nemoci, jsem se večer málem psychicky zhroutila, ale v sobotu ráno jsem, po několika hodinách spánku, byla už v poněkud optimističtější náladě.

Vím, že byly volby (a dopadly opravdu příšerně!), ale neměla jsem kdy tam jít, naštěstí bude druhé kolo.

V sobotu, i když s teplotou, jsem se ráno vrhla na převýběr kuchyně z katalogu, přítel pak jel na nový byt měřit, pak se pro mě vrátil a jeli jsme na Černý Most do prodejny SIKO, abychom projekt zfinišovali. Seděli jsme tam asi do čtyř, ale stálo to za to - vybrali jsme si nádhernou kuchyň za 150 tisíc v barvě tmavého dřeva, se skrytými madly (abych se o to nemlátila, případně až malá poporoste, aby se nedostala do skříněk) a vestavěnými spotřebiči (kromě ledničky, protože vestavěné bývají příliš mělké). Přesně na míru do naší kuchyně, bude to paráda!

Okolo čtvrté už mě naháněl kamarád, co přijel z Turecka, že už tedy dorazil, tak jsme jeli rovnou pro něj, měl totiž u nás spát (v kuchyni, protože máme aktuálně pronajatý malý byt, už se těším do svého nového 3+1). Předem jsem mu psala, že budeme vybírat kuchyni, a pak že bych ho pozvala na svačinu a aby si odložil věci, pak že bych si ráda odpočinula, a pak že si dáme společně večeři. Nějak nepochopil tu mezičást, že bych si ráda odpočinula, a seděl u nás v obýváku celou dobu, takže jsem byla s teplotou totálně hotová, vařili jsme až do deseti do večera, a pak jsem málem padla únavou, protože i po večeři si pořád povídal. Je to ten typ člověka, co ani moc nepotřebuje, aby mu někdo odpovídal, prostě vede monolog nezávisle na tom, jestli to někoho zajímá.

Na druhý den, tedy na neděli, jsem ho předem požádala, aby si udělal vlastní program až do 4 hodin odpoledne (kdy jsem dohodla sraz s rodinou, jako abychom ho seznámili s rodinou, protože on nás se svou taky seznámil, když jsme byli v Istanbulu), protože já byla stále nemocná, takže jsem ho určitě nemohla vzít na výlet. Tuto žádost bohužel taky nepochopil.

Dal si velice načas s vstáváním, takže pro snídani (a varnou konvici) jsem se plížila do kuchyně okolo osmé ráno jako myška, abych ho nerušila. Vstával snad v 11, pak si dělal snídani, málem mi vyčetl, že už jsem snídala, že přece říkal, že nám udělá tureckou snídani... radši to ponechám bez komentáře. Dojedl snídani asi v půl jedné, pak jsem už rezignovala a navrhla procházku, protože zase seděl v obýváku a neměl se k odchodu. Šli jsme tedy, já nemocná a vyčerpaná, přítel už taky otrávený, a Turek stále ve výřečné náladě, společně na procházku, pak jsme mu vyřizovali simkartu do mobilu a otevírali účet v bance. Bylo půl čtvrté a ve 4 byl sraz s rodinou u babičky. Chtělo se mi brečet.

Přijeli jsme tedy k babičce, kde jsme byli asi do půl sedmé, pak jsme jeli domů, on samozřejmě zase žvanil celý večer a já se opravdu málem složila. V 10 jsem mu řekla, že chci jít spát, což mi taky málem vyčetl a že ještě potřebuje něco na počítači kvůli účtu a simkartě... myslela jsem, že už budu vraždit a proklínala jeho i sebe samotnou, že jsem mu kdy kývla, že ho u nás na dvě noci necháme. Asi v půl dvanácté jsme se dostali do postele. Nemohla jsem spát, bolely mě nohy a byla jsem rozlámaná, a tak jsem asi ve 2 ráno ještě cvičila jógu, a pak teprv usnula.

Jak šťastná jsem byla, když v pondělí ráno odešel. Vydrhla jsem záchod a vanu (radši pomlčím o jeho hygienických návycích), šla vyřídit elektrikáře na novém bytě a zahučela jsem do postele bleskovou rychlostí. Měla jsem opravdu všeho dost. Večer se ještě měl stavovat pro věci, což naštěstí proběhlo bez toho, aby šel dovnitř a zase u nás posedával, takže jsem si docela oddychla. Setkání ve formě rozlučky bylo dohodnuté na úterní večer, na pomoc jsem si přizvala svoji nejlepší kamarádku a kamaráda ze střední školy.

V úterý jsem měla ráno gynekologii, kde mi řekli, že Maruška roste, jak má, a už mě na příště neobjednávali, protože se jdu 21.10. ukázat do porodnice, kde mě "převezmou." Až do večera jsem měla volno, a tak jsem se trochu prošla, a pak se doma natáhla, chvilku hrála hru na počítači, chvilku se zase věnovala plánování rekonstrukce, ale hlavně jsem odpočívala. Přítel bohužel onemocněl chřipkou, po skoro týdnu odolávání se ode mě nakazil, a tak jsem na večerní sraz šla sama. Nakonec ten sraz byl (hlavně díky účasti mých českých přátel) prima, už jsem se taky cítila po těle o něco líp a neděsila mě vidina toho, že nám Turek bude sedět až do půlnoci v obýváku. Po rozlučkové večeři v restauraci jsem se odebrala domů na kutě.

Dnes se mi už jen Turek ozval, že děkuje a že se určitě musíme zase brzy vidět atd. atd., no, upřímně jsem ráda, že je pryč. Je fajn, když se s ním jde někam sednout, ale mít ho doma bylo opravdu peklo!

Zítra mě čeká dořešení rekonstrukce s člověkem z firmy, co to bude celé zaštiťovat, takže jsem si malovala plánek bytu a do něj nábytek a kde budou jaké spotřebiče kvůli zásuvkám, z banky přišly peníze, takže se může začít stavět, jupí! Taky sem přišel kominík na revizi, a teď mám chvilku klidu. Asi se taky chvilku natáhnu, přece jen pořád kašlu takovým tím dunivým kašlem a ještě smrkám, ale už se to lepší!

Poučení pro mě do budoucna je, nebrat si Turka na přespání do bytu. Byla to fakt síla a už nikdy bych to nechtěla zažít znovu!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bella.M Bella.M | Web | 12. října 2016 v 20:36 | Reagovat

Já mám víkendy náročné pořád :/ mám hodně práce a tak, ale snad se ti povede lépe. Tak odpočinek je velmi důležitý, odpočívej častěji :) já jsem se chtěla dát na jogu ale moc nestíhám no :( ale ráda bych ji začala pravidelně cvičit :) já bych si nikoho takovýho domu nepozvala :D ježiši to fakt ne :D tak hlavně že jsi to přežila :)

2 Jajinka Jajinka | Web | 13. října 2016 v 15:18 | Reagovat

Super článek, četla jsem jedním dechem :) Já jsem taková ráznější, takže si myslím, že bych mu narovinu řekla, co mi vadí. Každopádně, jak sama píšeš, seš poučená a víš, že příště už nebude :D

3 B. B. | E-mail | Web | 14. října 2016 v 15:23 | Reagovat

Chudáku, tak to tě upřímně lituju, přesně si to umím představit, protože tohle často taky u známého zažívám, potřebuji svůj klid ale s ním to nejde, strašný. Nechápu, že někteří lidi prostě nevidí, že už "to stačilo".
Hlavně, že jsi už v pořádku :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama